Sen s rytířem 6
26. 7. 2014
Jen ještě, než vás pozvu ke čtená, jedna organizační změna. Nestíháme, nestačíme, proto další kapitoly budou vycházet po týdnu, vždy v sobotu. Ale aby Vám to nebylo líto, mám pro vás připravený bonus, ne zrovna krátký úryvek z knihy Kryšpínova života.
Děkuji za pochopení a přeji příjemné čtení.
Máta
6.Ztracená kniha
Vendula jen překvapeně vydechla. Na jednu stranu nečekala, že to udělá, možná ani předtím, prostě plácla, co jí proletělo hlavou... ale... uf. Hrabe jí! Neskutečně šíleně jí hrabe! Tohle prostě jinak vysvětlit nejde!
Nemohla jinak, než jeho tvář stisknout v dlaních, přitáhnout si ji blíž. Ještě stále mokré vlasy ji šimraly a chladily na hřbetech rukou, na obličeji. Neodolala a zabořila do nich prsty. Tohle bylo tak neskutečný, a přitom opravdový! Když jí jeho dlaň, trochu zhrublá, pevná, přejela zezadu po krku, palcem druhé ruky jemně putoval od brady po čelisti až za ucho, přála si, aby to nikdy neskončilo. Jenže opojná bublina štěstí splaskla dřív, než se jí mohla nabažit. Dřív než ho stihla strhnout k něčemu víc, vzpamatovat se z překvapení, využít té chvíle, co to šlo, opustil její rty. Slyšela, jak syčivě vydechl. Pak jeho teplá dlaň pomalu sklouzla na rameno, než ji opustila úplně.
„Odpusťte, paní, to se nemělo stát,“ zachraptěl tiše. Když se vzpamatoval, ustoupil o krok, konečky jeho prstů jí loudavě přejely po čelisti.
Vendula si skousla ret, krátce vzhlédla, než znovu sklopila hlavu. Cítila se trochu provinile. To ona ho vyprovokovala, ona ho k tomu svedla.
„Neomlouvej se. Ne za tohle, protože...“ nedořekla, vlastně nevěděla, co říct. Jak zahnat napětí, které se usadilo kolem? Jak ustát ten zmatek ve svém nitru, tlak v hrudníku, který ji nutil se smát a zároveň hnal slzy do očí. Bože, co se to s ní stalo?
„Neměl jsem to dopustit, nyní se omlouvám, už se to nebude opakovat. Nechci vás zostudit. Nechci vás připravit o vaši čest,“ mluvil tiše. Vendula z něj cítila sebezapření a zmatek. Počkat... už se to nebude opakovat?! „Ne, mě to ale nevadilo, já... to přece...“ nevěděla, co na to říct.
„Není omluvy pro takové nepřístojné chování. Stydím se za to, že jsem se neovládl,“ ustoupil ještě, otočil se k ní zády, na chvíli sklonil hlavu mezi ramena, než se znovu zadíval střešním oknem ven.
„Já... tak... Dobře... nebudeme o tom mluvit. Budeme se tvářit, že se nic nestalo, nikdo nás neviděl, nikdo se to nedozví a já... už to po tobě nebudu chtít. Jen...“ sakra, zatracenej středověk! Když se ohlédl přes rameno, upřel na ni oči a zkoumavě si ji prohlédl. Usmála se na něj. Trochu nejistě.
„Děkuji vám, paní, za vaši mlčenlivost. Ač před Bohem své hříchy nemůžeme skrýt, přesto rád přistoupím na váš návrh. Jsem vám nadále k službám. Udělám pro vás vše, co vám nebude moct ublížit před lidmi, ani před Bohem, máte mé slovo,“ přitiskl si dlaň na hruď, lehce sklonil hlavu.
Vendula se pousmála. On je neskutečnej! On jí tu teď slíbil, že se jí ani nedotkne! Omluvil se jí za to, že ji políbil, když chtěla. Zašimralo ji kdesi v podbřišku, musela polknout. I když... kruci, jak to ale má vydržet?! Měla by okamžitě začít něco dělat, jenže v hlavě měla jak vygumováno! A... sakra, kde je návod, jak tělo okamžitě přeprogramovat z modu „jestli budeš blíž než dva metry, znásilním tě“ na „dej ty pracky pryč“?! Bezděky si přejela prsty přes čelo a zakručení jejího žaludku přišlo jako na zavolanou. Škubla koutkem rtů, je hostitelka na baterky! „Nemáš hlad?“ Blbá otázka, kdo by neměl!
Nemohla jinak, než jeho tvář stisknout v dlaních, přitáhnout si ji blíž. Ještě stále mokré vlasy ji šimraly a chladily na hřbetech rukou, na obličeji. Neodolala a zabořila do nich prsty. Tohle bylo tak neskutečný, a přitom opravdový! Když jí jeho dlaň, trochu zhrublá, pevná, přejela zezadu po krku, palcem druhé ruky jemně putoval od brady po čelisti až za ucho, přála si, aby to nikdy neskončilo. Jenže opojná bublina štěstí splaskla dřív, než se jí mohla nabažit. Dřív než ho stihla strhnout k něčemu víc, vzpamatovat se z překvapení, využít té chvíle, co to šlo, opustil její rty. Slyšela, jak syčivě vydechl. Pak jeho teplá dlaň pomalu sklouzla na rameno, než ji opustila úplně.
„Odpusťte, paní, to se nemělo stát,“ zachraptěl tiše. Když se vzpamatoval, ustoupil o krok, konečky jeho prstů jí loudavě přejely po čelisti.
Vendula si skousla ret, krátce vzhlédla, než znovu sklopila hlavu. Cítila se trochu provinile. To ona ho vyprovokovala, ona ho k tomu svedla.
„Neomlouvej se. Ne za tohle, protože...“ nedořekla, vlastně nevěděla, co říct. Jak zahnat napětí, které se usadilo kolem? Jak ustát ten zmatek ve svém nitru, tlak v hrudníku, který ji nutil se smát a zároveň hnal slzy do očí. Bože, co se to s ní stalo?
„Neměl jsem to dopustit, nyní se omlouvám, už se to nebude opakovat. Nechci vás zostudit. Nechci vás připravit o vaši čest,“ mluvil tiše. Vendula z něj cítila sebezapření a zmatek. Počkat... už se to nebude opakovat?! „Ne, mě to ale nevadilo, já... to přece...“ nevěděla, co na to říct.
„Není omluvy pro takové nepřístojné chování. Stydím se za to, že jsem se neovládl,“ ustoupil ještě, otočil se k ní zády, na chvíli sklonil hlavu mezi ramena, než se znovu zadíval střešním oknem ven.
„Já... tak... Dobře... nebudeme o tom mluvit. Budeme se tvářit, že se nic nestalo, nikdo nás neviděl, nikdo se to nedozví a já... už to po tobě nebudu chtít. Jen...“ sakra, zatracenej středověk! Když se ohlédl přes rameno, upřel na ni oči a zkoumavě si ji prohlédl. Usmála se na něj. Trochu nejistě.
„Děkuji vám, paní, za vaši mlčenlivost. Ač před Bohem své hříchy nemůžeme skrýt, přesto rád přistoupím na váš návrh. Jsem vám nadále k službám. Udělám pro vás vše, co vám nebude moct ublížit před lidmi, ani před Bohem, máte mé slovo,“ přitiskl si dlaň na hruď, lehce sklonil hlavu.
Vendula se pousmála. On je neskutečnej! On jí tu teď slíbil, že se jí ani nedotkne! Omluvil se jí za to, že ji políbil, když chtěla. Zašimralo ji kdesi v podbřišku, musela polknout. I když... kruci, jak to ale má vydržet?! Měla by okamžitě začít něco dělat, jenže v hlavě měla jak vygumováno! A... sakra, kde je návod, jak tělo okamžitě přeprogramovat z modu „jestli budeš blíž než dva metry, znásilním tě“ na „dej ty pracky pryč“?! Bezděky si přejela prsty přes čelo a zakručení jejího žaludku přišlo jako na zavolanou. Škubla koutkem rtů, je hostitelka na baterky! „Nemáš hlad?“ Blbá otázka, kdo by neměl!
Kryšpín se pousmál. „Přiznám se, že jídlem nepohrdnu.“
„Tak jo, něco připravím, nakoupila jsem,“ stáhla se Vendula do bezpečné vzdálenosti v kuchyňském koutě.
„Budu vám zavázán,“ ještě chvíli se odmlčel, znovu vyhlédl z okna. Vendula zatím začala připravovat snídani. Nejjednodušší asi bude něco jako obložený talíř. Zvedla hlavu od obsahu svých rukou, až když Kryšpín po značně dlouhé době tiše zamyšleně promluvil, spíš pro sebe než na ni, stále otočený k oknu. „Kam jsem se to dostal? Jaký je tohle kouzelný svět? Jaké to může být město?“
Pousmála se. „To je Praha.“ Prudce se otočil, překvapeně zavrtěl hlavou. „Ale to je nemožné! Prahu přeci znám!“
Vendula odložila nůž, kterým krájela sýr a otočila se k němu čelem. „Ty znáš jinou Prahu. Takovou, jaká byla v minulosti.“
„Jak tomu mám rozumět? Co to znamená?“
Vendula se pousmála. Byl roztomile zmatený. „Jaký myslíš, že je rok?“
Kryšpín se na chvilku zamračil. „Pokud se dobře pamatuji, píše se dvanácti stý sedmdesátý osmý rok po narození Krista.“
„Psal se, než jsi přišel sem. Tohle je budoucnost,“ vysvětlovala trpělivě Vendula. „Teď píšeme rok dva tisíce čtrnáct. Od smrti Přemysla Otakara druhého uteklo skoro sedm set padesát let.“
Kryšpín naprázdno otevřel ústa a zase je zavřel. Chvíli trvalo, než informaci strávil. Strnule stál a Vendula se zalíbením pozorovala, jak přemýšlí. Nakonec bezděky trhl hlavou k oknu, než na ni znovu upřel oči. „Toto je tedy svět budoucnosti? Svět, který teprve bude? Takto bude vypadat svět za sedm set padesát let?“
„Ten svět je teď, ty jsi sem přišel. Přišel jsi z minulosti.“
Kryšpín zavrtěl hlavou, zamyšleně si dlaní promnul čelo. Hloubal nad tím, jak je to možné, co to znamená. Jenže kdo mu odpoví? Je tady, ocitl se v budoucnosti... Nakonec zvedl oči lesknoucí se vzrušením a dychtivostí, které nedokázal skrýt. Zájem a zvědavost zaháněly veškeré obavy. Zvědavost zcela zatlačila do pozadí vše ostatní. Co na tom, že to nechápe? Svět budoucnosti... lákavé a fascinující dobrodružství! „Ukážete mi ten svět, paní? Ukážete mi, jak vypadá Praha budoucnosti?“
Vendula jen potřásla hlavou, usmála se. „Jasně, ráda, stejně mám příští týden dovolenou.“ Tak tohle bude ještě zajímavý!
„Dovolenou?“ zvedl tázavě obočí.
„Víš, abych se uživila, vydělala peníze, musím chodit do práce, ale příští týden nemusím, mám dovolenou, volno,“ mrkla na něj. V duchu blahořečila Janu, měla skvělý nápad.
Kryšpín chvíli přemýšlel, bylo toho tolik, co nechápal. „To jsem netušil. Pokud budete mít jakékoliv výlohy zaplatím...“ skousl si ret, nedořekl. Všechno své jmění má... vlastně nemá skoro nic, byl vyděděn.... to znamená, že je na mizině. Až na váček stříbrných, který nosil při cestách u sebe. Pevně stiskl rty. K čertu!
„To neřeš, jsi můj host, dokud... dokud budeš chtít.“
„Jak se vám odměním?“
Vendula jen lehce škubla koutky úst. „Třeba se něco najde.“ Otočila se zpátky k pracovní desce a očistila papriku, umyla ji ve dřezu. Nezaregistrovala, jak Kryšpín přišel blíž. Když vycítila jeho pohled ohlédla se. Stál dva metry za ní a v jeho vážné tváři se mísila zvědavost, nesouhlas. Obočí měl stažené v zamyšlení, ruce založené na prsou.
„Stalo se něco?“ zeptala se a rozkrájela papriku na menší kousky, přidala je na talíře.
Kryšpín jen pevněji stiskl rty. Sváděl urputný boj se svou zvědavostí, a zároveň se nechtěl ponížit dětinskými otázkami. Promnul si vousatou bradu prsty, podrbal se na nose, snažil se dělat jakoby nic, a při tom nespustil oči z kuchyňské linky. Nakonec to nevydržel a tiše se zeptal: „Co je to za podivnou truhlici?“
Vendula se na něj usmála. „To není truhlice, to je kuchyně.“
Kryšpín se zamračil ještě víc. Kuchyně?! A kde je ohniště? A... všechen ten kouř? Všechno kolem bylo lesklé, světlé a... ČISTÉ! Když byl ještě kluk, často utíkal do kuchyně na svém rodném hradu, znal kuchyni i na tom pražském, ale tohle se vymykalo všemu, co kdy viděl... Ovšem jako všechno, co tu viděl. Spolkl další otázky, jen se konečky prstů probíral svými vousy. Vendula poskládala na talíře plátky šunky a ohlédla se, znovu se na něj usmála. „Musí pro tebe být všechno nové.“
„Je to...“ zadrhl se zamyšleně „jiné... velmi jiné...“ dokončil tiše. Připadal si jako hlupák a budižkničemu... ON! Který toho tolik studoval! Který toho tolik viděl a dokázal... a ještě více nedokázal... Zhluboka vydechl, zahnal nepříjemné vzpomínky. Ten pocit se mu vůbec nelíbil. Připadal si jako břídil. Pevně stiskl rty, zvedl oči a znovu se zadíval na Vendulina záda. Tohle poslání nesměl pokazit! Nesměl, ač dosud úplně nechápal, co má dělat, nikdo mu to pořádně neosvětlil... ale podivně jistý si byl jednou věcí, že chce být ve společnosti té zvláštní ženy. Ještě chvíli ji se zalíbením pozoroval, když bosá a lehkonohá připravovala jídlo, až si uvědomil, že vlastně vůbec nezná její rodinné poměry. Kdyby byla zaslíbená nebo, nedejbože, vdaná, byl by v nepřijatelné pozici... tady s ní a sám. Vědomí, že by mohla mít manžela, se mu ani trochu nelíbilo... Jenže muž tu žádný nebyl... ale v jejím věku? Všechny ženy, které znal, byly v tomto věku vdané a měly několik dětí... mnohé byly vdovy, některé brzy zemřely... ale žádnou svobodnou stejně starou, neznal. Možná je vdova.... i když se tak nechovala, neoblékala. A ani vdovy nezůstávaly dlouho svobodné... bylo to podivné... všechno bylo tak podivné... Nezbude, než se ptát. Otázek měl plnou zmatenou mysl. Musí si ujasnit alespoň svou pozici... Zamyšleně se podrbal ve vousech, tiše do nich zabručel.
Vendula se ohlédla. Stále stál na stejném místě, obočí stažené v zamyšlení. Jak nakrabatil čelo, vytvořily se mu na něm hluboké vrásky, i když ho měl normálně téměř hladké. Stále na ni upíral oči, ač měla pocit, že ji v zamyšlení skoro vůbec nevidí. Nepohnul se, neuhnul pohledem, nevšiml si, že ho pozoruje. Měla sto chutí pohladit ho po tváři, znovu se zblízka podívat do hluboké modři jeho očí, ale ovládla se. Na co asi myslí? Co se mu honí hlavou? Jak asi člověk jako on přemýšlí a o čem? Dokázala vycítit jeho nechápavý zmatek, otázky, které vířily ve vzduchu. To, jak si ze všech sil snažil udržet důstojnost, vážnou tvář, bylo prostě roztomilé. A ten chtivý oheň v očích jiskřících dětskou zvědavostí... byl neodolatelný! Vlastně byl tak trochu jako dítě, stejně neposkvrněný, stejně lačný po informacích... a na jeho poznávání dnešní Prahy se těšila. To bude dobrá akce! Courat po Praze s tak sjízdným chlapem - jo, to mohla být příjemně strávená dovolená... lepší než se trápit nad Tomášem. Tohle si mínila užít! Dokud s ním může být! Bylo to osvěžující, když ji nechtěl ohnout za prvním rohem... Věřila mu, že se o nic nepokusí, jeho slovo mělo váhu... ovšem, zda se udrží ona, to bylo ve hvězdách... ale taky mu to slíbila a kvůli němu nechtěla slib porušit. Možná... možná chtěla být lepší než dosud, možná se mu chtěla trochu vyrovnat, kdo ví? Ale to nic neměnilo na tom, že ji rajcoval... děsně... a to se žádný vousatý máničce ještě nepovedlo. Vlastně ji dlouhovlasý vousáči nijak nepřitahovali, jen tenhle... možná protože byl tím, kým byl a s vousama se dá něco udělat, že? Vlasy.... jeho vlasy se jí líbily, zvlněné, ještě stále mokré, prameny mu padaly do tváře, a... svrběly jí prsty, jak je do nich chtěla znovu zabořit... kruci!
Skousla si ret. Radši popadla obložené talíře a odnesla je na stůl. Kryšpín trhl hlavou a sledoval ji. Cítila na sobě jeho pohled, i když tam odnesla pečivo.
Vendula se ohlédla. Stále stál na stejném místě, obočí stažené v zamyšlení. Jak nakrabatil čelo, vytvořily se mu na něm hluboké vrásky, i když ho měl normálně téměř hladké. Stále na ni upíral oči, ač měla pocit, že ji v zamyšlení skoro vůbec nevidí. Nepohnul se, neuhnul pohledem, nevšiml si, že ho pozoruje. Měla sto chutí pohladit ho po tváři, znovu se zblízka podívat do hluboké modři jeho očí, ale ovládla se. Na co asi myslí? Co se mu honí hlavou? Jak asi člověk jako on přemýšlí a o čem? Dokázala vycítit jeho nechápavý zmatek, otázky, které vířily ve vzduchu. To, jak si ze všech sil snažil udržet důstojnost, vážnou tvář, bylo prostě roztomilé. A ten chtivý oheň v očích jiskřících dětskou zvědavostí... byl neodolatelný! Vlastně byl tak trochu jako dítě, stejně neposkvrněný, stejně lačný po informacích... a na jeho poznávání dnešní Prahy se těšila. To bude dobrá akce! Courat po Praze s tak sjízdným chlapem - jo, to mohla být příjemně strávená dovolená... lepší než se trápit nad Tomášem. Tohle si mínila užít! Dokud s ním může být! Bylo to osvěžující, když ji nechtěl ohnout za prvním rohem... Věřila mu, že se o nic nepokusí, jeho slovo mělo váhu... ovšem, zda se udrží ona, to bylo ve hvězdách... ale taky mu to slíbila a kvůli němu nechtěla slib porušit. Možná... možná chtěla být lepší než dosud, možná se mu chtěla trochu vyrovnat, kdo ví? Ale to nic neměnilo na tom, že ji rajcoval... děsně... a to se žádný vousatý máničce ještě nepovedlo. Vlastně ji dlouhovlasý vousáči nijak nepřitahovali, jen tenhle... možná protože byl tím, kým byl a s vousama se dá něco udělat, že? Vlasy.... jeho vlasy se jí líbily, zvlněné, ještě stále mokré, prameny mu padaly do tváře, a... svrběly jí prsty, jak je do nich chtěla znovu zabořit... kruci!
Skousla si ret. Radši popadla obložené talíře a odnesla je na stůl. Kryšpín trhl hlavou a sledoval ji. Cítila na sobě jeho pohled, i když tam odnesla pečivo.
Vendula se na něj otočila, zářivě se usmála a pokynula mu ke stolu: „Račte k snídani, pane!“
Neudržel se a opětoval její úsměv a Vendule se málem podlomila kolena. A sakra! Rychleji a prudčeji než by chtěla, dosedla na židli. Vzápětí ale vstala... kruciš, čaj a hrnky! JE hostitelka na baterky... vlastně vždycky byla! Zatímco dochucovala čaj v konvici, Kryšpín si nedůvěřivě prohlížel židli. Prsty přejel po podivném tmavomodrém opěradle... co to bylo? Dřevo to nebylo, kov taky ne... tak co to, k čertu, bylo?! Nebyl si zcela jistý, že tomu chce důvěřovat natolik, aby si na to sedl... Nějak se mu nechtělo věřit, že ho to unese...
„Klidně si sedni, nemusíš stát,“ pozorovala ho Vendula s úsměvem. Byl.. prostě roztomile nejistý... ale netroufala si odhadovat ,jak by reagoval na to, kdyby mu to řekla. Krom té milé nejistoty z něj tiše sálalo ještě něco... uměl být nebezpečný. Věděla to, četla o tom, a když si na to vzpomněla, zatrnulo ji v bederní páteři... příjemně.
Na pár okamžiků zvedl podmračený pohled, než pevně stiskl rty a opatrně se posadil. Židle se zatím neskácela, ale jistý si tím nebyl. Konečně svou pozornost zaměřil na obsah talířů na stole. To, že měl hlad, bylo slabé slovo, snědl by půl divočáka... ovšem obsah talířů... nebylo toho nějak málo? Přeci nebyl půst? I na tažení měl obvykle vydatnější stravu... nehledě k tomu, že většinu toho, co tam bylo neznal, až na sýr... a pečivo také dokázal rozeznat. Vendula před něj postavila podivný pohár s kouřící teplou tekutinou. Čichl k němu - zajímavě voněl, jako ovoce... ale víno to nebylo, ani svařené...
Vendula se posadila proti němu, usmívala se. „To je čaj, ochutnej.“
Kryšpín se zamračil, nakonec zvedl hrnek a opatrně se napil. Bylo to překvapivě lahodné. Tedy až na to, že to bylo teplé, možná příliš teplé, málem si spálil jazyk. Odložil hrnek a pozorně sledoval, jak si Vendula obložila krajíc chleba tím podivně hranatým růžovým cosi a sýrem. Zvláštní zvyky... nakonec následoval jejího příkladu a udělal to samé, hlad měl, k jídlu to očividně bylo, co jiného zbývá?
Neudržel se a opětoval její úsměv a Vendule se málem podlomila kolena. A sakra! Rychleji a prudčeji než by chtěla, dosedla na židli. Vzápětí ale vstala... kruciš, čaj a hrnky! JE hostitelka na baterky... vlastně vždycky byla! Zatímco dochucovala čaj v konvici, Kryšpín si nedůvěřivě prohlížel židli. Prsty přejel po podivném tmavomodrém opěradle... co to bylo? Dřevo to nebylo, kov taky ne... tak co to, k čertu, bylo?! Nebyl si zcela jistý, že tomu chce důvěřovat natolik, aby si na to sedl... Nějak se mu nechtělo věřit, že ho to unese...
„Klidně si sedni, nemusíš stát,“ pozorovala ho Vendula s úsměvem. Byl.. prostě roztomile nejistý... ale netroufala si odhadovat ,jak by reagoval na to, kdyby mu to řekla. Krom té milé nejistoty z něj tiše sálalo ještě něco... uměl být nebezpečný. Věděla to, četla o tom, a když si na to vzpomněla, zatrnulo ji v bederní páteři... příjemně.
Na pár okamžiků zvedl podmračený pohled, než pevně stiskl rty a opatrně se posadil. Židle se zatím neskácela, ale jistý si tím nebyl. Konečně svou pozornost zaměřil na obsah talířů na stole. To, že měl hlad, bylo slabé slovo, snědl by půl divočáka... ovšem obsah talířů... nebylo toho nějak málo? Přeci nebyl půst? I na tažení měl obvykle vydatnější stravu... nehledě k tomu, že většinu toho, co tam bylo neznal, až na sýr... a pečivo také dokázal rozeznat. Vendula před něj postavila podivný pohár s kouřící teplou tekutinou. Čichl k němu - zajímavě voněl, jako ovoce... ale víno to nebylo, ani svařené...
Vendula se posadila proti němu, usmívala se. „To je čaj, ochutnej.“
Kryšpín se zamračil, nakonec zvedl hrnek a opatrně se napil. Bylo to překvapivě lahodné. Tedy až na to, že to bylo teplé, možná příliš teplé, málem si spálil jazyk. Odložil hrnek a pozorně sledoval, jak si Vendula obložila krajíc chleba tím podivně hranatým růžovým cosi a sýrem. Zvláštní zvyky... nakonec následoval jejího příkladu a udělal to samé, hlad měl, k jídlu to očividně bylo, co jiného zbývá?
Vendula ho pozorně sledovala, nedokázala z něj spustit pohled. Obsah svého talíře zlikvidoval rychleji, než se nadála, a vypadal pořád ještě hladově. Takovýho chlapa lepší šatit než živit... přesto se pousmála a beze slova mu přistrčila ten svůj. Jen upíjela čaj a dívala se. Tak podivně to hřálo. Chtěla, aby se cítil dobře. Chtěla se starat o to, aby mu bylo dobře... Když byly oba talíře prázdné, odložila hrnek. „Nechceš ještě?“ zeptala se s úsměvem. Vypadal, že pořád ještě nemá dost.
„Nepohrdnu, paní,“ pousmál se. Vendula se zvedla, odnesla jeden z talířů, aby na něj mohla něco přidat. Od práce se na něj otočila, střetla se s jeho očima. Všimla si, jak zamrkal, přistiženě uhnul pohledem.
„Víš, asi spolu chvilku pobudeme, co kdybys mi říkal jménem? Vlastně ani nejsem paní,“ postavila před něj talíř, dolila jemu i sobě čaj a sedla si znovu naproti.
Překvapeně zvedl hlavu. Není paní? Tedy není vdaná... To je... dobrá zpráva. Velmi dobrá zpráva! „Jak si přejete, paní,“ odpověděl tiše s potěšeným úsměvem.
Vendula polkla, musela se zhluboka nadechnout, aby nespadla ze židle. „Jak si přeješ, Vendy,“ opravila ho a trochu křečovitě se usmála. Uf...
„Neměl bych vás oslovovat takto, paní, stejně jako bych v soukromí neměl setrvávat ve vaší přílišné blízkosti,“ znovu se zachmuřil.
Vendula měla co dělat, aby neprotočila oči vsloup, začínala ztrácet trpělivost. „Hele, dneska je jiná doba. Dneska se na tohle už nehledí. Nikomu, ani Bohu, už dneska nevadí, když je muž se ženou v jedné místnosti a nikomu nepřijde nenormální si tykat a říkat jménem.“
„Ale jsem zvyklý projevovat ženám i mužům, kteří toho jsou hodni, patřičnou úctu. Byl jsem tak vychován,“ pevně stiskl rty, stáhl nesouhlasně obočí.
Vendula se pousmála. „Já vím, v čem jsi vyrostl. Znám tvůj život. Vím o tobě všechno.“
Kryšpín překvapeně zalapal po dechu. „Všechno?!“ znejistěl, jen na několik okamžiků, než stiskl zuby, odstrčil židli a postavil se. NIKDO o něm nesměl vědět vše! A už vůbec ne o jeho... řekněme chybách, kterých se dopustil. Jen on sám si byl dobře vědom, že jich nebylo málo a stačilo, že se musel zpovídat Bohu. A navíc to bylo nebezpečné, příliš nebezpečné. Věděl dobře, co dokáží pomluvy a klepy, obzvláště když se zakládají na pravdě! Někdo takový nesmí žít! Bezděky zabloudil rukou k pasu, kde obvykle nosíval dýku, než si uvědomil, že opasek nechal tam, kde se koupal.
„Kryšpíne...“ vydechla tiše Vendula. Konečně na ni znovu pohlédl. Sledovala ho, oči rozšířené překvapením a... a strachem. Polkl, její pohled se mu propálil hluboko do mysli. Kruci, má ji přeci chránit a ne ohrožovat! Jenže ona může být příliš nebezpečná pro něj! Ještě pevněji stiskl rty. Svaly v obličeji mu ztuhly. „Odkud to všechno víte?!“ zavrčel temněji, než chtěl, stále napjatý. Měřil si ji tvrdým pohledem. Jenže její temně hnědé oči, obavy v její tváři... podivně bolely. Tohle přeci nechtěl!
„Já... četla jsem to v knize a... počkej, přinesu ji... a prosím, věř mi, nechci ti ublížit,“ sledovala ho. Tak tohle se moc nepovedlo, opravdu z něj šel strach. Opatrně vstala.
Pomalu syčivě vydechl, na pár okamžiků zavřel oči, než zatřásl hlavou. Chtěl jí věřit, tolik chtěl! Jenže jeho ostražitost, instinkt a nedůvěra, rozum, mu radily pravý opak. Radily mu mít se na pozoru, jako ostatně celý život. Díky nim přežil do dnešních dní. Bylo jen málo chvil, kdy si mohl dovolit nebýt ve střehu, každý takový okamžik byl riskantní a obvykle nejen pro něj. „Dobrá, tedy, chci vidět tu... knihu,“ promluvil tiše, snažil se, aby jeho hlas nezněl tak výhružně. Každopádně dokud ji má pod dohledem, jsou veškeré informace v bezpečí. Jenže to znamenalo, že by se od ní nemohl hnout na krok... a to také znamenalo, že mohl strávit hodně času v její přítomnosti... a to se mu chtělo!
Vendula jen pomalu kývla a prošla kolem. Cítila, jak ji sleduje, i když vrazila do ložnice. Popadla svůj polštář a odhodila ho stranou, ale kniha tam nebyla. Překvapeně zalapala po dechu, odhrnula prostěradlo i polštář vedle, ale kniha nikde. Přeci... přeci ji uklidila pod polštář! Tak kde sakra je?! Bezradně svěsila ramena a ohlédla se. Kryšpín ji sledoval ode dveří, poznala, že se snaží tvářit neutrálně.
„Tady byla, ještě včera v noci! Věř mi prosím!“ přiložila si dlaň na čelo. Chtěla, aby jí věřil.
Kryšpín pomalu zamyšleně vešel. „V té knize byl popsán celý můj život?“ zeptal se pomalu a upřel na ni vážné oči. Vendula jen kývla. „A nebyl tu někdo, kdo by ji mohl ukrást a zneužít?“
„Ne, nebyl, jen já a ty, nikdo jiný. Netuším, kam se mohla podít... stejně jako netuším, jak je možné, že tu jsi ty,“ rozhodila Vendula bezmocně rukama.
Kryšpín si skousl ret, její bezradnost, její obavy... slíbil jí, že pro ni udělá všechno...
„Můžeš mi věřit? Nelžu, nemám to zapotřebí, opravdu ne,“ úzkostlivě ho sledovala.
Polkl, zamračil se. Vlastně neměl důvod jí nedůvěřovat. Jenže tu knihu by nejspíš měl najít, měl by vědět, co je to za podivná kouzla a co to vše znamená.
„Nikdy jsem vás nechtěl nařknout ze lži, nechtěl jsem vás děsit. Jen je pro mě nepředstavitelné, že by někdo mohl tak dopodrobna znát můj život, chyby které jsem udělal, hříchy, o kterých bych nikdy nemluvil. A zároveň je to nebezpečné.“
„To nemusíš řešit, tady ti to ublížit nemůže, jsi v úplně jiné době, nic ti tu nehrozí. Já bych toho nikdy nezneužila, ani kdybych mohla. Navíc...“ pousmála se a na chvíli sklopila oči, než je na něj znovu upřela. „Hříchy a chyby dají jen vyniknout tvé dobré stránce a cti. Upřímně, nikdy mě nebavily jen kladné postavy, hříchy jsou sexy,“ mrkla na něj.
Kryšpín jen tázavě zvedl jedno obočí. Netušil, jak si to má přebrat, co to znamená, že jsou sexy, přesto ho nevýslovně potěšilo, že mu jeho hříchy nejsou vyčítány, zdálo se, že právě naopak. Pousmál se. „Díky, paní. Jste shovívavá. Přesto bych rád získal onu knihu.“
„Jo, já bych taky ráda věděla, kam se poděla, stejně jako další věci. Myslím, že vím kam půjdeme nejdřív. Mám pár otázek k jisté dámě.“
„Smím se ptát k jaké dámě?“
„K dámě, která mi tu knihu dala. A tu dámu nejspíš znáš taky. Ludgarda.“
„Ona je zde? V této době?!“
„Včera jsem ji viděla a mluvila tak zvláštně...“ ano až teď jí docházel význam jejích slov, jenže tohle přeci nebylo možné v realitě, ne v této realitě! Nebo ano?! Prostě s ní musela mluvit.
„Pak myslím, že by bylo dobré ji vyhledat. I já bych na ni měl několik otázek,“ škubl koutkem rtů Kryšpín.
„Rovnou ti koupíme boty, v těch co máš toho po dnešní Praze moc nenachodíš.“
Kryšpín jen nesouhlasně stiskl rty, nakonec ale kývl. „Pokud na tom trváte, paní.“
„Vendulo,“ mrkla na něj. „A věř mi, bude to lepší hlavně pro tebe.“
„Dobrá tedy... Vendulo,“ pousmál se nejistě.
„Tak se mi to líbí. Můžeme vyrazit hned, ještě ti musím koupit lístek na metro.“
„Nebylo by lepší nechat osedlat koně?“ sledoval ji pozorně Kryšpín.
Vendula se zasmála. „Vzhledem k tomu, že nejbližší a jediní koně široko daleko jsou ti chudáci na Staromáku, tak bude lepší využít metro,“ mrkla na něj.
„Co je to to metro?“ zeptal se a v očích se mu znovu zaleskla zvědavost.
Vendula se zhluboka nadechla, chvíli přemýšlela, jak by mu to vysvětlila, když vlastně vůbec netušil, co je to vlak nebo auto nebo jakýkoliv dopravní prostředek, které ona tak dobře znala. Nakonec zatřásla hlavou. „Uvidíš, špatně se to vysvětluje. Ukážu ti to. Takže vzhůru do ulic.“
Kryšpín se ještě zachmuřil a pohledem zabloudil ke svému meči, který stál opřený v koutě ložnice.
„To nepotřebuješ...“
„To není dobrý nápad, pohybovat se venku neozbrojen!“ pevně stiskl rty.
Vendula jen zhluboka vydechla. „Opravdu ti nic nehrozí, nikdo tě tu nezná...“
„Mě možná ne, ač o tom pochybuji, ovšem nezapomínejte, paní... Vendulo, že mám chránit i vás. Vyjít beze zbraně by bylo příliš riskantní, to nepřipustím!“ narovnal se do plné výše, zastoupil jí cestu.
Vendula jen naprázdno otevřela a zase zavřela ústa. Proč má zase chuť skočit mu kolem krku?! Do prkýnka! Jak z toho ven? Přece nebude chodit po Praze s mečem... promnula si čelo prsty. „Dobře, když jinak nedáš... ale meč ne,“ vzdorovala mu stejně odhodlaně.
Kryšpín jen pevně stiskl rty. Nelíbilo se mu to, přesto by nejspíš měl respektovat její přáni. I s dýkou zvládl leccos, ač s mečem se cítil mnohem jistěji, ale očividně se nemínila tak lehce vzdát. Tvrdila, že je to jiná doba, že dnes mu nic nehrozí... a jestli chce něco zjistit, nejspíš by se měl podvolit... Nakonec tedy kývl.
„Tak jo, dohodnuto, ale venku je hodně lidí a NIKDO nám nechce ublížit. Slib mi, že si to budeš pamatovat.“
„Vskutku?“ Kryšpín netušil, co si pod pojmem hodně lidí má představit. Stejně jako úplně nevěděl, co znamená, že jim nikdo nebude chtít ublížit. Nejdřív se o tom musel přesvědčit, aby něčemu takovému uvěřil.
„Jo... věř mi, čestný slovo,“ Vendula měla sto chutí si po skautsku olíznout prsty, ale nakonec se ovládla. Jen doufala, že si venku zvykne, i když chápala, že po tom, co zažil už musí být téměř paranoidní.
„Rád bych, ale...“
„Budeš muset, opravdu bych nerada, aby tě zavřeli do basy,“ přerušila ho rázně Vendula.
„To je možné? Když někdo brání svůj život?“
Vendula zhluboka vydechla. „Temná stránka dnešní doby... ale to teď nebudeme řešit, když se s nikým nepopereš, bude vše v pořádku.“
„Ale...“ zamyšleně stáhl obočí.
Vendula ho gestem přerušila, usmála se na něj, jemně sevřela hřbet jeho ruky. „Věř mi konečně, nic ti tu nehrozí, když mě poslechneš a nebudeš se do ničeho míchat. Tahle doba je jiná než ta tvoje. Úplně jiná.“
„Rád bych vám... ti věřil, leč...“
„Tak mi věř,“ přerušila ho znovu, zblízka se vpíjela do jeho modrých očí, plných otázek. Věděla, že toho spoustu nemohl pochopit. Jak dlouho by mu musela vysvětlovat, jak jiné všechno je? Dokázala by to vůbec? Nebyla si tím úplně jistá. Tohle byl zatím jediný způsob, jak ho uklidnit, alespoň co dokázala domyslet. Ještě váhal, ale nakonec se pousmál, lehce kývl, palcem přejel po prstech její ruky.
„Tak vzhůru do ulic, Praha čeká!“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
