Mátové stránky

19. Tak bude, nebo nebude?!

Vendula netušila, jak se ještě dokázala nadechnout, jen vytřeštěně zírala na svoje ruce. Prázdné ruce! NE! Kryšpín je pryč.... vysmívalo se jí cosi v hlavě s definitivní konečností, posměšně, škodolibě. KRYŠPÍN JE PRYČ! Strnule bezděčně vzhlédla a upřela oči do kouta, kde byl ještě před chvílí opřený jeho meč. Jenže tam nebylo... NIC! VŮBEC NIC! Zalapala po dechu a další slzy se jí vyhrnuly na tváře. Nechápala, jak je možné, že její slzné kanálky ještě dokáží produkovat další a další, že se ještě dehydratací neseschla na cosi podobného vysušenému škvarku.
Polkla a chvíli strnule zírala do prázdného kouta, než zběsile zavrtěla hlavou, vrazila prsty do vlasů a pevně stiskla zuby. Ne! Ne! NE... nemohla to být pravda, přeci nemohl být pryč! To nejde! Nakonec prudce vstala, nedokázala už sedět. Jedna její část Kryšpínovu existenci neustále popírala, a ta druhá stejně sveřepě prosazovala, i když teď už nejspíš měla pravdu ta první.
NE! opakovala si stále dokola v duchu. Chtělo se jí křičet a jen poslední zbytky zábran ji držely zpátky. Díky posledním zbytkům zdravého rozumu tu ještě nešílí, netluče hlavou do zdi a nerozbíjí věci, i když by měla sto chutí přesně tohle dělat. Zešílela... naprosto a netušila, jestli se má zběsile zoufale hystericky smát, nebo brečet. Chtělo se jí obojí... a u toho pořád cedila slzy jednu za druhou, stále dokola. Nebyla schopná přemýšlet, jen ten neustálý neměnný výsměšný kolovrátek jí bzučel v hlavě - JE PRYČ... JE PRYČ... JE PRYČ.... NAVŽDY...
Hrdlo měla stažené, když sebou konečně praštila do postele, zabořila obličej do polštáře, přitáhla si do náruče velkého plyšového medvěda. Kryšpín byl taky jako medvěd, když ji objal... jeho náruč... Bože PROČ?! Slzy... potoky slz, které nedokázala zastavit. Nebyla vůle, neměla na to sílu. Plakala dlouho a nebyl způsob, jak přestat. Polštář měla zmáčený, oči opuchlé a venku začínalo svítat, když konečně únavou usnula.

Probudil ji až zvonek. Zamrkala, zhluboka vydechla, přetočila se na záda. Ať jí daj všichni pokoj! Bylo jí všechno jedno. Připadala si prázdná, neuvěřitelně, tedy až na sžíravou bolest hlavy. Když se zvonek neodbytně ozval ještě dvakrát, vyhrabala se konečně z postele. Pomalu se doplazila ke dveřím, odemkla a vykoukla ven. Jana!
„Ahoj zlato, nemohla jsem se ti dovolat, tak jsem tě přišla zkontrolovat,“ usmála se na ni starostlivě kamarádka.
Vendula jen zmateně zavrtěla hlavou. Nechápala, kde se tady vzala, a možná ani nechtěla chápat. Polkla a na opuchlé, pomačkané tváře se jí vykutálely další slzy, nedokázala je zadržet.
„Holka moje milá, můžu dál?“ Jana už se neusmívala, jen když Vendula ustoupila, prošla do předsíně, odhodila kabelku do kouta a pevně ji objala. „No tak, holčičko, to bude dobrý. Ten idiot za to nestojí, věř mi.“
Vendula nebyla skoro schopná vnímat, co jí říká, jen křečovitě tiskla její halenku, nechala se konejšit. Tolik to potřebovala. „Je pryč...“ vydechla, nejspíš několikrát za sebou, ani si neuvědomila, že to říká nahlas.
Jana jen povzdechla: „Beruško, vždyť za to přece nestál, takovej hajzl. Zbytečně ses s nim zahazovala!“
Vendula prudce zvedla hlavu, ustoupila. „Nebyl hajzl! A teď je pryč...“
Jana na ni chvíli nechápavě zírala. Nakonec se soucitně pousmála, jemně ji pohladila po rameni. Vendula jen škubla koutkem rtů a odešla do pokoje, prudce si sedla na pohovku, přitáhla si kolena k sobě. Cítila, jak se pohovka zhoupla, když si Jana si sedla vedle ní, objala ji kolem ramen. „No tak...“ tiše na ni mluvila.
Chvíli seděla, civěla do blba, než jí něco došlo. Co tu Jana dělá? Neměla být na druhém konci republiky?! Zvedla hlavu a překvapeně se zadívala Janě do tváře. „Jak to, že jsi v Praze?“ kníkla tiše.
Jana se na ni vlídně usmála: „Honzík včera večer na chalupě zvracel a dostal průjem, ráno jsme museli odjet. Ale už je to v pořádku, srovnal se. Pustili mě za tebou, prý mají na pozdní odpoledne nějaké chlapské záležitosti.“
Vendula na ni chvíli zírala jak na zjevení. „Vždyť...“ zmateně zavrtěla hlavou. Co se to tu...
„Vendy... jsi v pořádku?“ zkoumavě si ji prohlížela kamarádka.
Vendula jen naprázdno otevřela a zase zavřela ústa, polkla. „Co... co je dneska za den?“ zeptala se úplně idiotsky, ale buď byla totálně mimo ona, nebo Jana.
„Sobota... včera jsme spolu mluvily po telefonu, bourala jsi a...“ zarazila se, když na ni Vendula vykulila oči.
Kristova noho! Že by... co když ji Děvena přesunula o týden dřív?! Nebo... nebo, co když... Ta kniha! Jana jen překvapeně sledovala, jak Vendula prudce vstala a doběhla do ložnice, začala rozhazovat svoji postel, prohledávala prostor pod ní, a když nic nenašla, obrátila na ruby svoji kabelku. Její obsah vysypala na stolek, pak pomalu dosedla na pohovku a zničeně na něj zírala. Knihu nenašla, nebyla tam. „Do hajzlu!“ zaklela tiše, než si přikryla obličej dlaněmi. ZEŠÍLELA! Hrabe jí! Hrabe... hrabe! Možná se jí to všechno jen zdálo! Jenže... mohl by být ten sen tak neuvěřitelně živý?! Jak je možné, že ho neustále vidí před sebou? Jeho oči, jeho úsměv, jeho poslední oddaný pohled, který na ni vrhl tam ve sklepení jako poslední rozloučení... Zaryl se jí tak hluboko do podvědomí... Tak co se, sakra, stalo?!
Jana ji chvíli nechápavě pozorovala, než se znovu dotkla jejího ramena. „No tak, to bude dobrý,“ snažila se ji konejšit, ale měla pocit, že je to úplně k ničemu. Nakonec si ji přitáhla do náruče. Vendula se nechala. Bylo jí to jedno. Připadala si jako idiot, šílenec. Pořád nějak nemohla pobrat, co se to vlastně děje, co se stalo. Nemohla uvěřit tomu, že by se jí Kryšpín jen zdál. To prostě nešlo! Nemohl se jí jen zdát! Tohle bylo šílený! Připadala si jak ve špatným filmu. Chtělo se jí hystericky se uchechtnout. Co když je taky jen postava z knihy? Se kterou si pohrává nějaký ujetý magor?! Zatřásla hlavou. Hrabe jí! Měla by se nejspíš jít rovnou ohlásit na psychiatrii! Studenou, teplou a do klece... Kryšpíne!
Nějak nebyla schopná vnímat, co jí Jana říká. Nebyla s to pobrat, co se kolem ní děje. Tupě civěla na sklenici vody, kterou před ni kamarádka postavila, a nebyla schopná donutit mozek k činnosti natolik, aby si uvědomil, že by se mohla napít. Jediné, co byla schopná vidět, byly Kryšpínovy zaujaté, zvídavé oči, když u ní skleničky zkoumal. Nahlas vzdychla a pevně zavřela oči. Přeci to, co zažila... všechno se to skutečně stalo! Muselo se to stát! A jí hrabe! Naprosto!
„Vendy... můžu pro tebe něco udělat? Cokoliv?“ Jana vypadala, že o ni má opravdu starost. Jo, praštit mě lešeňovkou po kebuli, abych měla pokoj! Chtělo se Vendula cynicky odpovědět, ale nakonec jen zavrtěla hlavou. Pokusila se na Janu usmát. Byla jí vděčná, že za ní přišla, i když vůbec netušila, co se vlastně děje, a kdyby se jí to pokoušela vysvětlit, nejspíš ani ona by to nepochopila. Jak by mohla? Potáhla nosem. „Máš pravdu, Tomáš je vůl, nechci ho už nikdy vidět...“ tiše šeptla, aby Janu aspoň ujistila, že je pořád normální... v rámci možností... Jenže v duchu pořád viděla, jak se kutálí po schodech, jak ho Kryšpín svírá za košili na hrudi, to co se dělo předtím, než se tu objevil... Měla pocit, že se každou chvíli zblázní, začne tlouct hlavou do zdi. A možná by to bylo lepší, možná by jí přestala podsouvat vzpomínky na jeho ruce ve světle zapadajícího slunce, mokré vlasy v bouřce, jeho polibek v krčmě, doteky propalující se do podvědomí. Jeho pohled, když se snažil probojovat jim cestu z obklíčení, to, jak na ni myslel sám spoutaný ve tmě ve sklepení. Polkla, přikryla si obličej dlaněmi a slzy jí znovu kapaly mezi prsty. To přeci... musel existovat! Jenže co když si to jen namlouvá?! Měla pocit, že se naprosto zbláznila, ale chtěla tomu věřit, že byl někdy s ní. Její rytíř...
Vzhlédla, když na ni Jana znovu tiše promluvila. „Vendy, budu muset jít, je pozdě,“ omluvně se usmála. Vendula jen naprázdno otevřela a zavřela ústa. Za střešními okny se začínalo stmívat. Neměla vůbec pojem o čase. Unikal jí mezi prsty.
„Jo, jasně... díky... že jsi přišla. A pozdravuj kluky,“ pousmála se nevesele. Opravdu jí byla vděčná, i když mnohem vděčnější by nejspíš byla za vymazání paměti.
Prkenně vstala a šla kamarádku vyprovodit. „Zvládneš to, viď, že jo?“ Jana o ni asi opravdu měla starost.
Donutila se k tomu, aby se křečovitě usmála: „Půjdu si lehnout, díky moc, za všechno.“ Jana se ještě omluvně pousmála. Vendula poznala, že se jí nechce ji nechávat samotnou. Ještě ji pohladila po tváři, než zmizela za dveřmi.
Pomalu je zavřela a opřela se o ně, zírala mlčky před sebe. Tohle je šílenství! Proč je všechno tak živé?! Zažila to, nebo ne? Proč, ksakru?! Netušila, jak dlouho jí trvalo, než došla do obýváku. Za okny se rozsvěcela světla a ona ho nemohla nevidět, jak to fascinovaně sledoval. Pomalu došla k oknu, vyhlédla ven, zírala na stmívající se oblohu, když ji zaujalo něco na skleněné výplni. Překvapeně zalapala po dechu a vytřeštěně zírala na otisk ruky. Zamrkala, zatřásla hlavou, promnula si oči. Snad se jí to jen zdálo! Byl tam... pořád... Pomalu po něm přejela prsty, přiložila na něj dlaň. Byla podstatně menší než otisk. Neudržela se a znovu se rozplakala. Tohle přece není možný! Jak má nezešílet? Jak to má pochopit?! Co to znamená?!
Nakonec ruku prudce strhla, došla do ložnice a praštila sebou do postele. Cedila si do polštáře, stále to nedokázala zastavit. Netušila, kdy usnula, ale jeho pohledy, doteky, úsměv i pevně stisknuté rty ji provázely i ve spánku, nemohla se jich zbavit.
Ráno se vzbudila rozlámaná, s třeštící hlavou, opuchlá až hrůza. V koupelně si opláchla obličej studenou vodou, ale pak odtamtud musela utéct. Bylo tam příliš mnoho vzpomínek. Sedla si na pohovku a schovala obličej do dlaní. Jestli se okamžitě něco nestane, zešílí! Jenže co by měla dělat?! Zhluboka se nadechla a nemohla si nevzpomenout na Ludgardu a její svět příběhů. Pousmála se. Byla to zase jen představa, kterou jí podsouval její mozek? Nebo ji někdy skutečně potkala? Je blázen!
Ještě chvíli seděla, zírala do prázdna, přemýšlela, jestli si dojít pro prášky na hlavu. Nakonec ale její pohled padl na firemní notebook ležící stále na stole. Zhluboka vydechla a pomalu k němu došla. Skousla si ret, prsty přejela po hladkém povrchu. Asi jí opravdu hráblo, když si sedla na židli a zapnula ho. Čekala, až naběhne, než otevřela textový editor. Zírala na prázdnou bílou stránku, na blikající kurzor. Polkla. Netušila, co tím chce získat. Možná chtěla všechno jen zaznamenat, možná jen nechtěla zapomenout. Možná to prostě chtěla znovu prožít, cítit, jak jí ten příběh protéká prsty, jak ožívá... Kdo ví, proč to dělala, sama to úplně nedokázala pochopit, ale začala pomalu psát. Psala všechno, co si o Kryšpínovi pamatovala., to, jaký byl, o všem, co spolu zažili. Popisovala každý detail a prožívala ho znovu s ním. Někdy se musela usmívat, někdy se jí znovu tlačily do očí slzy. Ale psala. Stále, nedokázala přestat, až na krátké hodiny spánku, na chvíle, kdy si její tělo vynutilo její pozornost, nebo když za ní přišla Jana. Překvapilo ji, že se Vendula dala do psaní. Uprosila ji, aby jí dala kousek přečíst. Vendula se zdráhala, ale Jana si sedla k počítači a začetla se do kapitoly, kterou měla právě otevřenou na monitoru. Usmála se. „Holka, to vůbec není špatný, chci si to pak přečíst!“ mrkla na ni.
Vendula se jen smutně pousmála. Jana ji objala. Byla ráda, že je jí lépe. Stav, ve kterém ji našla v sobotu, ji vyděsil. A Vendula byla vděčná Janě. Pomáhala jí, jak mohla. „Díky!“ šeptla jí do vlasů.
„Tak zase pěkně piš, už se těším, až to bude hotový,“ pustila ji kamarádka, jemně ji pohladila po tváři. Chtěla ji hlavně podpořit, chtěla, aby jí zase bylo líp, a když jí to pomůže... houby zle!
Když Jana odešla, Vendula si zase sedla k počítači. Propracovala se pomalu k tomu, co se stalo, když se dostala do knihy. Ale chtěla, aby to skončilo jinak! Nechtěla dát Děveně šanci! Chtěla dobrý konec! Chtěla, aby Kryšpín zůstal s ní, když už nemohl být s ní ve skutečnosti, ať ho může mít alespoň na papíře!
Prudce vstala, přecházela po pokoji, prsty vrazila do vlasů. Jak ji přelstít? Přeci si to může napsat, jak chce! V jejím příběhu Děvena nemohla vidět Kryšpínovi do hlavy, do mysli. Nemohla sledovat jeho myšlenky, jen to, co dělá a co říká. Tak! Usmála se pro sebe. V tom sklepení mu o orignálu neřekne, stejně jako ho upozorní, že své plány nemá říkat nahlas!
Rychle si sedla zpět za počítač, dala se znovu do psaní. Děvena je sice chytila, ale o originálu nevěděla. Kryšpín se jí sice podvolil, ale nikdy ho nemohla ovládnout. Vendulu vrátila zpět do reality, ale Kryšpín ji poté dokázal zajmout, uvěznit a kopii knihy zničit. Pak dopsala konec příběhu. Jak bylo české království zachráněno od braniborské okupace stejně, jako malý Václav i jeho matka osvobozeni ze zajetí. Bylo jí jedno, že je to proti historickým skutečnostem, chtěla jediné, aby byl Kryšpín s ní. A v příběhu, který napsala, s ní byl. Vrátil se za ní, znovu vystoupil z knihy, mohla se stulit v jeho náručí, a když usnula, odnesl ji do postele, pevně ji objal, políbil do vlasů. „Teď už nás nic nerozdělí...“ zašeptal jí tiše do ucha. A ona věděla, že je to pravda.
Když dopsala poslední řádek, po tvářích se jí znovu koulely slzy. Tolik by chtěla, aby to tak mohlo skončit. Zírala na poslední přímou řeč, přejela po ní konečky prstů. Nakonec soubor uložila, zaklapla notebook a opřela se o něj lokty, složila hlavu na skřížené ruce. Znovu nedokázala zadržet slzy. Možná měla pocit, že mu takto bude moct být blíž. Netušila, ale nechtělo se jí od počítače hnout na krok. Neměla potuchy, jak dlouho tam seděla, jak dlouho trvalo, než tvrdě usnula.
Nemohla vidět, jak se za ní objevila drobná šedovlasá žena s dobrotivýma očima a milým, trochu útrpným úsměvem. Lehce ji pohladila po rameni, než přejela prsty nad jejím počítačem a v druhé dlani se jí nahromadilo stříbřité světlo, které se postupně zhmotnilo v knihu vázanou v kůži.
Jak nevyzpytatelné jsou cesty příběhů? Jak nevyzpytatelné jsou cesty autorů k nim!
Žena si povzdechla, věnovala Vendule poslední teplý pohled, než se odvrátila. Ještě chvíli se zastavila, krátce se ohlédla přes rameno, než vzhlédla ke stropu a zamračila se. Copak je musíš tak trápit? Takhle jim ubližovat? Co seš to za autora?! To je ti to všechno, co museli prožít, pořád málo?! Že se nestydíš! Tomuhle říkáš šťastný konec?! Takhle to necháš?!
Pevně stiskla rty, zavrtěla hlavou. Ještě jednou po očku vzhlédla , než šibalsky škubla koutkem rtů. Přejela po knize rukou, než bez sebemenšího hluku zmizela.

Vendula spala tak tvrdě, že nemohla zaslechnout tiché kroky. Nevnímala prsty, které jí odhrnuly vlasy z čela, ani to, jak ji kdosi opatrně podepřel, odsunul židli a zvedl do náruče. Nevnímala, jak se dostala do postele.
Probudila se, až když ji na tváři zašimraly paprsky ranního slunce. Promnula si oči, otočila se a chtěla obejmout plyšového medvěda, kterého vycítila vedle sebe. Jenže to, co objala, bylo příliš velké, příliš pevné, příliš... živé! Rychle otevřela oči a její pohled se utopil v jasné jiskřivé modři. Zalapala po dechu, zamrkala, aby se naplno probudila, aby se ujistila, že se jí to nezdá. Znovu oči otevřela. Proboha! Usmíval se na ni, jemně jí odhrnul vlasy z čela, prsty přejel po čelisti. „Teď už nás nic nerozdělí...“ šeptl tiše.
Kryšpín! To... to... Bože! Pár vteřin na něj zírala jako na zjevení, na tváře se jí vykutálely slzy. Krucinál to musí furt bulet?! Pak už se neudržela. Pevně ho objala kolem krku a políbila ho. Jeho rty byly teplé, skutečné, jeho tělo stejně živé jak si ho pamatovala. Když se převalil na záda, usmál se do jejího divokého polibku, propletl prsty do vlasů. Opětoval ho, stejně bouřlivě, stejně vášnivě, stejně chtivě.
„Jsi tady...“ vydechla, když se od něj vzdálila, aby mohla popadnout dech. Pořád tomu nemohla uvěřit. Jemně palcem setřel slzy z její tváře, usmíval se na ni. „Jsem, díky tobě.“ Přitáhl si její obličej k sobě, tiše jí šeptl do ucha: „A víš co, už se mě nezbavíš, jsem neodbytnější než štěnice.“
„Miluju štěnice!“ zakřenila se přes slzy, než ho znovu políbila. Jedno věděla jistě, že se od něj hodně dlouho nehne ani na krok...

THE (HAPPY) END

Poděkování
Takže děkuji všem, kdo dočetl až sem!
Děkuji, jako vždy, Jankovi za korektury (vyjímečně u nich nebyl ústnatý, ale smál se nahlas) a to, že snáší moje sáhodlouhé monology (které se občas i stanou dialogem) za trpělivost, kterou se mnou má. Díky ti!
Dále děkuji Martě nejen za první čtení, ale i za zapůjčení videí s texty a i za ty, které mi stvořila na přání. Díky beruško! A jo, prásknu to na ní, opravdu mi do poslední chvíle ten hepáč nevěřila, asi proto, jak moc dobře mě zná :-D.

Děkuji všem čtenářkám za komentáře, Niině, Anceze, Angie77, miriam, T... i všem ostatním. Děkuji Kaktuskovi, až se ke konci dočte a doufám, že se i u toho holčičího čtení pobavil.

Děkuji moc všem za přízeň a podporu!

A co bude dál?
Tak v první řadě velká organizační změna. Tyto stránky společně s tímto příběhem uzavírám. Pro svou autorskou tvorbu jsem stvořila nový web, který vám, jak doufám, nabídne přijemnější přehlednejší prostředí hlavně BEZ REKLAM. Tyto stránky "zakonzervuji" a ponechám je žít si vlastním životem a publikovat zde budu už jen své resty z fanfiction. Ovšem o každém novém komentáři se dozvím a budu na něj reagovat.

Tak pokud máte zájem o mou další autroskou tvorbu, budete srdečně vítáni na mém novém webu. Tam se také dozvíte, co nového pro Vás připravuji.

Teď už mi nezbývá nic jiného než se rozloučit a doufám, že ne na dlouho.

Děkuji všem a těším se opět někdy Napočtenou!

Vaše Máta