Mátové stránky

Albus se prsty probíral Arianinými dlouhými plavými vlasy. Jemně je rozčesával, ale mysl se mu toulala ve snech, které ho od doby, kdy mu došel Bezesný spánek, provázely každou noc. Ve snech, u kterých už sám nevěděl, zda se jich chce zbavit. Ta rozervanost ho ničila, drásala mu nervy. Jedna část jeho já si zoufale přála setrvat v těch snech, a co více, prožít je i ve skutečnosti. Být s ním. Ta druhá se ale úporně bránila, vzpírala se té myšlence na vlastní zvrácenost. Děsila ho jeho nezvladatelná touha, která mu zatemňovala mysl a naplňovala ji tím horkým ohněm. Nemohl, nesměl se podvolit tomu zvířecímu volání. Měl zodpovědnost, povinnosti. Ale chtěl. Hnusil se kvůli tomu sám sobě, ale chtěl se podvolit.

Nemůžeme tušit, kam nás život zavede, co nám osud přichystá, a přeci svým konáním ovlivňujeme jeho cestu, jeho směr, jeho cíl. Tím, jak přijmeme a rozvineme to, co nám bylo dáno, se podílíme na dláždění své cesty a jen na nás je, zda bude kryta čistým mramorem, nebo krví.

Albus zvedl hlavu od rozepsaného textu a vzhlédl, když Ariana lehce zaklepala a vstoupila do jeho ložnice.
„Můžu?“ promluvila tiše s očima sklopenýma k zemi.
„Samozřejmě, maličká, proč se vůbec ptáš?“ pousmál se a zkoumavě ji pozoroval.
„Psal Abe, kdy přijede domů na prázdniny,“ upřela na něj modré oči a podala mu složený pergamen.

Albus přecházel po nástupišti devět a tři čtvrtě. Byl neklidný, měl obavy ze setkání s bratrem. Zhluboka nadechl vlhký londýnský vzduch, když v zádech ucítil něčí pohled. Letmo se ohlédl přes rameno a zahlédl Aileen, která ale uhnula očima a zahleděla se do kolejiště. Povzdechl, sklopil hlavu a stiskl zuby. Nakonec se ale otočil a pomalým krokem vyšel k ní.
„Aileen, zdravím tě,“ promluvil na ni s tichou vážností.
„Albusi, přišel jsi vyzvednout Aberfortha?“ pousmála se s povzdechem, letmo o něj zavadila pohledem, než jím znovu uhnula.

Pozdní zimní večer již dávno zahalil krajinu do hluboké tmy. Venku drobně mrholilo a tající sníh se měnil v blátivou břečku. Studený vítr se odhodlaně vkrádal do každé skuliny a strašidelně hvízdal v komíně. Albus si povzdechl a přiložil několik polínek do krbu, aby nevyhasl oheň. Pak založil ruce za zády a přešel k oknu. Chvíli nepřítomně zíral do tmy venku, než se znovu otočil a přešel zpět ke krbu. Svátky slunovratu skončily a on s Aberforthem už odzdobili stromek a zasadili ho zpět na zahradu. Jen výzdobu v pokoji ještě nechali, hlavně pro radost Arianě, která ale byla zamlklá, smutná. Cítil její strach, cítil ho mnohem intenzivněji, než kdykoliv dřív. Promnul si obličej dlaněmi a prsty zajel do vlasů. Když spustil ruce, rozechvěly se mu nervozitou. Nebyla ale způsobená Arianiným strachem, ani hmatatelným napětím, které vládlo mezi ním a bratrem. Způsobil ji malý kousek pergamenu, který včera přinesl Bathildin výr. Bylo na něm jen pár slov psaných známým úsporným rukopisem, a přesto v něm vyvolal nezvladatelnou bouři. Bouři, která se ho chystala připravit o rozum.

Nemilosrdné zimní slunce se vkradlo oknem do malé chladné ložnice. Jeho paprsky se smekly po dřevěné pelesti postele, pomalu putovaly po přikrývce až k nehybné bledé dívčí tváři na polštáři. Ozářily zavřené oči, strnulé vážné rysy, téměř průhlednou bledou pleť, plavé vlasy rozhozené okolo.

 Mladý muž se s výkřikem posadil na posteli. Třásl se po celém těle a schoval obličej do dlaní. Sny. Nekonečné bolestivě vzrušující sny. Sny, které ho ubíjely, sžíraly, kradly mu spánek den za dnem, noc za nocí, a lektvary, které byly volně dostupné, už přestávaly působit. Nedokázaly zabránit jeho zvrácenému já, aby mu donekonečna ukazovalo vše, co mohl mít, co chtěl, vše co si chtěl odepřít, vše, na co chtěl zapomenout, ale nedokázal. Vše, co měl na dosah ruky, po čem tolik toužil. Ani jeho rozum už nedokázal umlčet kvílivé zoufalství. Zoufalství, které prožíval každou noc, které se pralo s jeho každodenním pocitem viny, před kterým nedokázal utéct, který ho ochromoval.

Aberforth seděl v kuchyni u stolu a zamyšleně vyhlížel oknem ven, kde tma noci pomalu ustupovala dennímu světlu. V kamnech už nějakou dobu praskal oheň a on si hřál ruce o hrnek s čajem. Dnes špatně spal. Byl úplněk. Povzdechl a upil kouřící tekutinu, než znovu upřel oči k světlající obloze za oknem.

Albus pečlivě rozmíchával v plechovém kýblu vápno s vodou. Minulý týden s bratrem společnými silami vyspravili zdi v obývacím pokoji a Aberforth je teď bílil. Odmítl použít kouzlo, tak se do toho museli dát po mudlovsku. Povzdechl a hřbetem ruky si otřel čelo. Ano, Aberforthovi se podařilo vyvléct ho znovu k vědomí. Ale kde hledat pevnou půdu pod nohama? Klid bez břemene, které ho tížilo? Bez věčného připomínání si vlastních zvrácených chyb? Zachmuřeně se rozhlédl okolo. Ovšem, musel si přiznat, že chce žít, ale bude někdy schopen volně dýchat?

„Vidíš, říkal jsem ti to,“ ušklíbl se Aberforth a hodil Albusovi přes stůl noviny. Ten se na něj zamračil. Od té doby, co před dvěma měsíci našli v novinách článek z Bradavic, nedal mu Aberforth pokoj. Neustále si ho dobíral a teď evidentně našel onen očekávaný inzerát. Stáhl obočí a otevřel Denního věštce. Pod oznámením, že se ministerským kouzelníkům konečně podařilo vyřešit problém s odchodem stávajícího ředitele a nástupem nového, který bude slavnostně jmenován na konci června, byla zveřejněna informace, že škola hledá nového učitele přeměňování. 

Albus se probíral zásuvkami svého psacího stolu. Za pár dní odjede do Bradavic a chtěl si po sobě uklidit. S povzdechem vytahal stohy popsaných pergamenů a na dně našel kroniku Peverellů. Zachmuřil se, když si vzpomněl, za jakých okolností ji viděl naposledy. Byl vděčný Aberforthovi, že ho poslechl a nikdy se už o ní nezmínil. Vázalo se k ní příliš vzpomínek, příliš mnoho nebezpečí. Pohladil prsty stříbrné zdobení a rozepnul sponu. Opatrně listoval stranami a přemýšlel, co s ní má udělat. Má ji ukrýt?