Mátové stránky

 „Luciusi! No tak Luciusi, stůj, když s tebou mluvím!“
Vykřikla rázně žena, která stála uprostřed luxusního salonu. Bylo ale pozdě. Záda jejího syna již zmizela za dveřmi. Sevřela ruce v pěst a z očí jí skanula slza, kterou dlouho zadržovala. Popadla malou dózu na cukroví a mrštila jí do prázdných dveří.
Milovala svéh syna víc než svůj život, než svou čistou krev, nesnesla pomyšlení, že se takto ohrozil. Tím, že si nechal vypálit znamení a přijal učení Pána zla postavil se na jeho stranu, což se neshodovalo se smýšlením rodu. Ač s jeho názory tiše sympatizovali, navenek zachovávali neutralitu. Bylo to tak výhodnější. A Lucius? Sotva vyšel školu, nechal se poznamenat a co je horší, zatáhnout do boje.
Bezmocně se opřela o malý ozdobný stolek a třásla se potlačovanými pocity. Ano, měla o něj strach, měla strach, že neunese tíhu služby Pánu, děsila ji představa, že její syn, hrdý a o tolik dospělejší než jeho vrstevníci se stal otrokem.

 Lucius vzekle rozrazil hlavní dveře Malfoy Manor a seběhl široké schodiště na příjezdovou cestu. Jak se mohla takle chovat? Vyčítat mu, že chce prosazovat myšlenky Pána zla! Byl hrdý, že se stal jeho služebníkem a ona měla být také hrdá a co udělala? Vyčetla mu, že se nechová jako člen rodu Malfoyů, že zbytečně ohrožuje jejich postavení na mimisterstvu kouzel, ve společnosti. Že jednal unáhleně a nedospěle. A co bylo nejhorší, že se má ženit. Ponížila ho jako prašivého skřítka.
Švihnul hůlkou a brána na konci příjezdové cesty zmizela.Vyšel ven a přemístil se před londýnské sídlo. Neviděl, jak se v prvním patře pohnul těžký závěs ani bledý obličej své matky, který se tam na chvíli objevil, ne tvrdý a chladný jako vždy, ale stažený strachem o jediného syna.

...

 Bylo pozdní odpoledne, okny pronikalo do pokoje slunce. Léto o sobě dávalo vědět, dny byly dlouhé a ptáci v zahradách vyzpěvovali své písně.
To ale mladý pohledný muž nevnímal. Přecházel po pokoji, obličej stále ještě zkřivený zlostí a ponížením. Co chvíli praštil pěstí do psacího stolu. Jeho nitro se bouřilo, v hlavě měl zmatek a vzdor ovládal jeho myšlenky.
Chtěl žít, užívat si života a jen co se dostal z područí Brumbála a školy a uvolnily se mu ruce, chtějí ho nacpat do chomoutu. Sevřel ruce v pěst, až mu zapraskaly klouby.
Ta myšlenka se mu nelíbila. Ani trochu. Ano časem chtěl založit rodinu a mít děti, aby zachoval čistotu jejich krve i do budoucna, ale u Salazara - ne teď!
Jednají s ním jako s věcí! Rozum mu říkal, že se podvolí, ale teď nechtěl. Užíval si pocitů, které najednou naplno pronikly z jeho nitra a zatemňovaly mu rozum. Teď byl jen on, Lucius, mladý muž plný síly, vzteku a pohrdání. Pohrdání svou rodinou, okolním světem, sám sebou. Měl chuť udělat něco šíleného, bláznivého, dokázat si, že ještě není taková loutka, jak se po něm chce. Něco, za co by jej jeho slavný rod vydědil.
Ušklíbl se pro sebe a zahleděl se z okna do zahrady kolem domu. Opájel se tou představou. Jediná naděje slavného rodu Malfoyů vyděděna! Představoval si zděšené výrazy na obličejích svých příbuzných, svého otce, chladného aristokrata a matky, která tak málo projevovala city, která ho zahrnula majetkem a přepychem, ale která jej nikdy neobjala. Někde hluboko v srdci věděl, že ho miluje, ale nevěděl jestli ho miluje proto, že je její syn, nebo proto, že je jejich poslední nadějí na zachování rodu. Šíleně se zasmál a pohlédl na svůj odraz v okně. Oči se mu horečnatě leskly, jindy bledé tváře zrůžověly. Uhladil si rozcuchané vlasy, utáhl povolenou vázanku, z křesla kam jej předtím odhodil zvedl a oprášil elegantní kabátec. Jeho rozum mu říkal, že se zbláznil, ale zatlačil ho do pozadí a vyšel z domu.

...

 Anna Witherhamová seděla v parku na lavičce a učila se na poslední zkoušku, která ji čekala před dokončením studia psychologie na vysoké škole. Měla drobný obličej posetý malými pihami, kaštanové vlasy, stažené do pevného drdůlku, velké hnědé oči zarámované jemnými brýlemi, které používala na čtení. Byla drobná, křehká, ale zároveň energická a plná elánu.
Zaklapla objemnou knihu, položila ji vedle sebe, na ni odložila brýle a promnula si kořen nosu. Podvečerní slunce vrhalo měkké stíny na pískovou cestu. Bolely ji oči od čtení a byla zahlcená informacemi, které potřebovala zpracovat. Chvíli němě zírala na nebe a rovnala si myšlenky. Vdechovala teplý vzduch.
Dnes už se nebude učit. Nechala sluneční paprsky dopadat na obličej a slastně přivřela oči jako kočka vyhřívající se na slunci. Protáhla ztuhlé paže a rozhlédla se po parku. Viděla studenty jak se společně baví, bezstarostní a mladí. Opodál na lavičce seděl postarší pár. Muž držel svou ženu něžně za ruku a usmíval se na ni. Vídala je tu často. Vzpomněla si na svého muže, škoda, že je tak daleko, ale brzy budou zase spolu. Usmála se. Zajímala se o lidi a lidské osudy, proto šla studovat psyhologii. Hlubiny lidské duše ji fasinovaly, tak překvapivá, tak zvláštní, tak neuchopitelná je lidská psychika.
Rozhlížela se dál. Všimla si mladého muže, který pohodlně seděl na lavičce opodál, opíral se loktem o opěradlo a s neproniknutelným výrazem ji pozoroval. Najednou se cítila nesvá, jako by viděl až do její duše, její myšlenky a pocity, strachy a touhy. Byl zvláštní, jiný. Plavé vlasy mu spadaly téměř na ramena, ostře řezaná bledá tvář jí připomínala dávné šlechtice. V přesně padnoucím drahém kabátci, s vázankou utaženou pod bělostným límečkem bez jediné skvrny. Byl dokonalý, ale jako by sem nepatřil. Ale nejzvláštnější byly jeho oči, které ji pevně sledovaly, byly šedé, ale s vnitřním ohněm, který ji děsil a lákal zároveň. Sama nebyla   schopná ohadnout, co si o něm má myslet, což u většiny normálních lidí dokázala. Tento muž ale nebyl normální, už podle stylu oblekání nebyl. Mezi muži v tričkách a ženami v letních šatech působil nepatřičně. Jako by přišel z jiného světa. Mírně se na ni usmál a pokývnul hlavou. Jeho úsměv neopětovala. Odvrátila pohled a zahleděla se na své ruce a pohladila slabý zlatý kroužek na prsteníčku.
Je čas jít. Uložila brýle a knihu do kabelky a kvapně odešla. Cítila však na sobě stále ten pohled šedých očí, dokud nezašla za roh domu k autobusové zastávce.

 Lucius Malfoy se opět usmál, tentokrát jen pro sebe. Ta žena se mu zalíbila a nedokázala se bránit vpádu do své mysli. Snad ho ani necítila, však byla mudla. Nechala ho nahlédnout do všech zákoutí takže zjistil vše, co potřeboval. To, že její muž je na služební cestě, že bydlí v malém domku na kraji Londýna, viděl i radost z vykonaných zkoušek, že je chytrá a dokáže nahlížet lidem do duše, tedy mudlům, jemu ne. Ač to podvědomě zkusila, její pokus odrazil jen lenivou myšlenkou. Zaznamenal i smutek a zklamání, marné čekání na dítě, které němělo nikdy přijít. To ho ale nezajímalo. Pomalu se zvedl a odešel opačným směrem než Anna, v duchu se stále usmíval.

...

Byla vlahá letní noc. Měsíc jasně svítil a nahlížel do potemnělých oken. Jen v jednom okně v malém domku na konci ulice se ještě svítilo.
Mladá žena ležela sama v manželské posteli, na očích brýle a na kolenou otevřenou knihu. Ač byla velmi unavená, nakonec přece ještě otevřela učebnici a nahlížela do textu. Oči se jí ale klížily a tělo ochabovalo.
Venku bylo slyšet slabé šustění listů, se kterými si pohrával lehký vánek. Občas sem dolehl hluk z centra města, jinak byl ale v celé ulici klid.
Nedaleko se ozvalo slabé prásknutí a uprostřed ulice se znenadání objevil mladý muž. Vytáhl z vnitřní kapsy kabátce slabou dřevěnou hůlku a rozhlédl se. Někde poblíž zaštěkal pes a pak bylo opět ticho.
Pomalu se vydal k domu, jemně švihl hůlkou a branka se nehlučně otevřela. Stejně tak i masivní domovní dveře. Potichu kráčel tmavou chodbou osvětlenou jen měsíčním světlem ke schodišti. Vyšel nahoru a našel dveře, pod kterými pronikalo světlo. Mohl ještě couvnout, ušklíbl se. A připravit se o svou trofej? Znovu mávl hůlkou a dveře se pomalu otevřely.

Anna se s trhnutím napřímila v posteli, musela usnout, v šíji ji prudce zabolelo jak zvedla hlavu. Promnula si bolavý krk a sundala brýle. Najdnou se zarazila. Dveře ložnice se začaly pomalu otevírat. Ztrnula, vytřeštila oči do šera chodby a ochromil ji strach.
Co se to proboha děje?
Ve dveřích stál muž z parku, v ruce něco svíral a díval se na ni šedýma očima. Chtěla vykřiknout, ale nemohla, hlas jako by ji někdo ukradnul. Seděla ztrnule s otevřenou pusou a zírala na něj. Usmál se na ni a vykročil.
„Neboj se, neublížím ti.“ Hlas měl tichý, chladivý, vemlouvavý. Zavřela ústa a polkla: Co po ní může chtít? Zavřela oči a doufala, že až je otevře, tak neznámý zmizí, ale byl pořád tam.
Lucius potichu, krok za krokem přistupoval ke ztrnulé ženě. Němě na něj zírala, hnědé oči doširoka otevřené. Očekával, že se nebude bránit a i kdyby, nebylo by jí to nic platné. Ale spoléhal na svůj šarm, kterému podlehla nejedna čarodějka.
Stále se usmíval a vpíjel se do ní očima, lehounce klepl hůlkou a ženě se vrátil hlas.
„Kdo jsi? A co po mně chceš?“ zachraptěla.
„Jsem tvůj sen, sama sis mě přivolala.“
„Ale...“ zajíkla se.
„Pššššt...“ přiložil jí prst na ústa a ona je opravdu zavřela. „ Myslíš, že je tohle možné ve skutečnosti?“ Mávnul hůlkou a kniha z jejího klíma se vznesla a přistála na nočním stolku. Na ni se úhledně srovnaly brýle.
V ústech jí vyschlo, znovu polkla.
„Napijeme se?“ Znovu mávnul hůlkou a před nimi se objevily dvě sklenice se zlatavou tekutinou.
Anna stále zírala před sebe neschopná pohybu. Prudce oddechovala. Lucius hůlkou nasměroval jednu ze sklenic k mladé ženě, druhou uchopil sám a pokynul gestem k přípitku. Jako hypnotizovaná vzala sklenici do ruky, ale nenapila se. Zatřepala prudce hlavou a našla ztracený hlas.
„To je absurdní, co se mi to snažíte namluvit, já...“
„Pšššt...“ znovu ji umlčel.
„Vždyť víš, že ve snech můžeš všechno, Anno!“
„Odkud...“ opět nedořekla, jemně ji uchopil za bradu a políbil. Zapřela se rukama do jeho hrudi, vykřikla mu do úst a chtěla se odtáhnout, ale byl silnější a nepovolil. Upustila sklenici a ta se vylila na bílé povlečení. Pokračoval dokud její odpor nezačal ochabovat. Znovu na ni pohlédl.
„To není správné“ zašeptala spíš pro sebe, „jdi pryč, prosím!“ upřela na něj prosebný pohled.
„Ve snu můžeme všechno, naše sny jsou jen naše, nikdo je nevidí, nikdo nám je nevezme“ zašeptal vemlouvavě, pohladil ji po tváři a hleděl jí do hnědých očí.
Znovu ji políbil, a tentokrát se nebránila.

...

Když se Lucius přemístil zpět do sídla Malfoyů, byl unavený, ale spokojený, opět dosáhl svého, ujistil se tak, že pokud bude chtít, dokáže všechno i proti přesvědčení své rodiny, i proti svému vlastnímu. Mudlové byli tak hloupí, dokázali tak snadno podlehnout klamu, ušklíbl se. Bylo to snadné, jako zavázat si boty. Pán zla má pravdu, potřebují kouzelníky, aby je vedli a budou jako oddaní psi.
Pomalu kráčel příjezdovou cestou k domu, kabátec přehozený volně přes ruku, zmuchlanou vázanku zastrčenou do kapsy kalhot a košili zapnutou jen na pár knoflíků. Nadvládu nad jeho myslí opět získával chladný rozum. Uvědomoval si, že to, co udělal byla obrovská hloupost, šílenství, které mu zatemnilo mozek, ale nelitoval. Nikdy ničeho nelitoval, aspoň ne doopravdy.
Ale to co se stalo ho mohlo diskreditovat, nejen u čistokrevných kouzelníků, ale hlavně u Pána zla. Dobře věděl, jak dokáže proniknout do lidských myslí a vyrvat z nich, co je pro něj potřebné. Ani jeho obstojné umění nitrobrany by mu mnoho nepomohlo, nakonec by se stejně musel podvolit.
Zamračil se. Prošel dveřmi, které mu otevřela stařičká domácí skřítka a beze slova jí hodil svůj kabátec aby ho vyčistila. Promnul si dlaněmi čelo a vyběhl po schodech do své ložnice.
V klidu svého soukromí přemýšlel. Když první sluneční paprsky pronikly oknem, vzal hůlku a namířil ji na svůj spánek, odtáhl stříbřité vlákno a uložil ho do lahvičky na lektvary. Substance zavířila a pak se zklidnila.
Zavřel lahvičku a uklidil ji do obyčejné krabičky, zabezpečil ji kouzly a dobře ukryl tak, aby ji našel jen on.
Pak se zahleděl na vycházející slunce, přiložil si znovu hůlku ke spánku a zašeptal „Obliviate!“ Po vzpomínkách na dnešní večer zbyly jen mlhavé záchvěvy.
Přivolal si karafu ohnivé whisky, nalil si štědrou dávku a naráz ji vypil. Odložil sklenici na psací stůl, padnul oblečený na nerozestlanou postel a usnul.

...

 Na druhém konci Londýna se náhle probudila mladá žena. Prudce dýchala a ze šíje jí vystřelila pronikavá bolest. Venku už sice bylo světlo, ale její lampička stále ještě svítila. Učebnice byla pohozená na posteli vedle ní a brýle na polštáři, kde před chvilkou ležela. Musela usnout při učení. Jednou rukou si mnula bolavý krk a druhou zavřela a odložila knihu na noční stolek.
Co se jí to zdálo za zvláštní živý sen. Když ho prožívala, byla by dala ruku do ohně, že to byla skutečnost. Ale teď už jí tak nepřipadal, nemohl být skutečný. Pohladila rukou bělostné povlečení bez jediné skvrny.
Pohodlně si lehla a zachumlala se do přikrývky, těsně před tím než usnula ucítila neznámou vůni. Nebo to byla skutečnost? Stihla si pomyslet, než znovu tvrdě usnula.