Mátové stránky

 „Eliso!“ zastoupil ji Sean cestu, když vycházela z učebny kouzelných formulí. Bylo to už čtrnáct dní, co se pohádali a ona ho odmítala i jen pozdravit, i když se neustále snažil s ní zapříst rozhovor.
„Dej mi pokoj!“ prosmekla se mu pod rukou a rychlým krokem odcházela.
„Počkej!“ křikl za ní a snažil se ji dohnat.
Elisa ještě zrychlila. Od hádky se Seanem na ni naplno dolehla samota. Znovu si uvědomila, jak moc jí chybí Cedrik, ten nikdy nekritizoval její kolej. Měl takt, který Seanovi chyběl. Neměl tak horkou hlavu. Musela si ale chtě nechtě přiznat, že jí chybí i Sean, jeho špičkování a smysl pro humor, ale měla strach z předsudků, z postoje, který zaujal. V podstatě to chápala, byl také z mudlovské rodiny a se zmijozelskými si ledasco užil, ale bolelo ji, že všechno špatné, podle něj, automaticky pochází ze Zmijozelu.
Nakonec ji přece jen dohnal, popadl pevně za paži a otočil k sobě obličejem.
„Eliso, proč mě nechceš vyslechnout?“ měřil si ji zkoumavým pohledem.
Zarputile mlčela a dívala se jinam, věděla, že kdyby se mu podívala do očí, rozplakala by se, a to nechtěla připustit.
„Já... měl jsem pocit, že ti na Zmijozelu nezáleží, že tam nejsi ráda,“ naléhavě na ni mluvil, jako by se bál, že mu každou chvíli zase uteče.
„Proti tobě nic nemám, jsi jiná, nepatříš tam...“
"Vážně si to myslíš?“ ušklíbla se a její pohled ztvrdl.
„No dobře, jsem omezenej pitomec,“ rozhodil bezradně rukama. „Nechtěl jsem tě urazit, nechci ti ubližovat,“ dodal už téměř šeptem a upíral na ni modré oči.
„Nechceš si promluvit někde v klidu?“ váhavě navrhl se špetkou naděje.
Jen tiše povzdechla a sklopila pohled, chyběl jí, ale bála se další hádky. Nakonec ale přikývla.
„Budu...“
„...v knihovně,“ dořekl za ni už s úsměvem.
Jen se pousmála, otočila se a odešla.
Sean se za ní díval, dokud nezmizela za rohem. V životě by neřekl, že bude tolik stát o přátelství s někým ze Zmijozelu. I když u Elisy by stál i o víc. Přitahovala ho a líbila se mu. Možná proto nesnesl pomyšlení, že se na něj zlobí. Zasloužila si něco víc a on jí to chtěl dát. Asi jsem se opravdu zamiloval, pomyslel si a zatřásl hlavou.
„Copak, něco neklape podle plánu?“ zazubil se na něj Denis Madley, jeho spolužák z Havraspáru.
„Hele Madley, víš dobře, že sem s tim praštil!“ vystartoval po něm Sean, až Denisovi zmrznul úsměv na rtech.
„Jo, jasně, tak promiň kámo, mě jen nenapadlo, že budeš dobrovolně běhat za zmijozelkou,“ zašklebil se na něj kamarád.
„Jo, mě taky ne,“ušklíbl se Sean a podíval se směrem, kde zmizela Elisa.
„Hele, tak se mi zdá, že v tom pěkně lítáš, starej brachu!“rozesmál se naplno Denis.
„Hňupe!“ šlehl po něm pohledem.
„No tak, Romeo, měli by sme jít, nebo přijdeme pozdě na Binnse, nebo tu chceš stát a čekat, až se tvá Julie ustrne?“ dobíral si ho.
Sean se po něm ohnal pěstí, Denis ale rychle uhnul a uskočil z jeho dosahu, ještě se na kamaráda zazubil a odešel směrem k učebně dějin.
Jo, asi má pravdu, úplně jsem zblbnul, povzdychl si Sean a pomalu ho následoval.

…

Elisa seděla v knihovně a dopisovala úkoly. Po včerejší hodině se Snapem jí přibylo pár modřin a v rameni jí bolestivě škubalo. Byla proti němu stále žalostně pomalá. Samozřejmě poznal, že netrénovala, neměla s kým. Živě si ho vybavovala, když ji porvé během pěti minut odzbrojil.

„Slečno Witherhamová, minule jsem vám doporučil, abyste si našla protivníka pro souboje, jinak čas, který tu s vámi ztrácím, přichází vniveč!“ poznamenal s jedovatostí sobě vlastní.
Elisa jen povzdechla a sklopila hlavu. Proč jen nemohla cvičit sama jako v jiných předmětech.
Chvíli ji zkoumavě pozoroval, tušil, že to pro ni bude problém.
„Na místo a soustřeďte se,“ přikázal pak rázně a znovu ji začal ohrožovat.

Chvíli nepřítomně civěla do knížky a pak si promnula bolavé rameno. Když zvedla pohled, seděl proti ní Sean a usmíval se.
Jen obrátila oči vsloup a znovu se začetla do textu. Skoro se ho lekla, když se tak znenadání zjevil. Opřel se pohodlně na židli a mlčky ji pozoroval, jak si vypisuje poznámky.
Po chvíli to nevydržela a položila brk.
„Budeš mě ještě dlouho hypnotizovat? Mám práci a znervózňuje mě to!“ prskla na něj.
„Jo,“ procedil jen a dál ji pozoroval.
„Co po mě chceš?“zeptala se unaveně a promnula si oči.
„Abys mě od sebe neodháněla,“ odpověděl vážně.
„Jo, abys mi mohl předhazovat Zmijozel?“rozhořčeně si ho měřila.
Sean se zarazil: „Pořád se zlobíš?“
„Hmmm...“ zahučela jemnom a zahleděla se na své ruce.
„Eliso, prosím, nemohli by sme na to zapomenout?“požádal ji vážně.
Chvíli si ho měřila, tvářil se zkroušeně. Mrzelo ho to doopravdy?
„No jo,“ nechala se konečně zlomit a promnula si obličej. „Ať už mám od tebe pokoj“
„Na to zapomeň, moje milá,“ zasmál se rozjařeně. „Tak pokoj ti rozhodně nedám, leda, že by sme tam byli spolu sami,“spilenecky na ni zamrkal.
„Ó jé, to sem si to zase zavařila!“ povzdechla si hraně a protočila oči vsloup. Ve skutečnosti se jí ale ulevilo.
„Hele, nešla bys se mnou v sobotu do Prasinek?“využil ihned příležitosti. „A neříkej, že máš moc práce, na to ti neskočim,“ varoval ji se vztyčeným prstem.
„A co tam?“ zvedla obočí.
„Co takle romantická procházka k Chroptící chýši, nebo sedánek u madam Pacínkové?“ zazubil se na ni.
„Ty se nějak vyznáš,“ ušklíbla se.
„Ne, mám něco zajímavějšího,“zatvářil se tajemně a ztišil hlas. Musela se k němu naklonit, aby ho slyšela.
„Justin mi říkal, že Potter svolává do Prasečí hlavy schůzku. Chce založit kroužek obrany proti černé magii.“
Tohle ji zaujalo. S Potterem si chtěla už nějakou dobu promluvit, tohle mohla být příležitost. Zamyslela se.
„Tak co, půjdeš tam se mnou?“
„No dobře, no,“ zahrála zdařile otrávený výraz a pak se konečně usmála. „Ale teď už mě nech, nebo to nedodělám,“ požádala ho a znovu uchopila brk.
„Provedu,“ zasalutoval Sean komicky a vstal ze židle. „Tak v sobotu po obědě ve vstupní síni.“ mrknul na ni ještě a odešel. Elisa pozorovala, jak za sebou zavřel dveře. Nikdy by neřekla, že by o ni někdo tolik stál. No co, dá mu ještě šanci.

...

Týden utekl jako voda a než si to Elisa stihla uvědomit, byla sobota. Vlastně se na Prasinky těšila, potřebovala přijít na jiné myšlenky.
Sean na ni už čekal, když vystoupila ze sklepení, a s úsměvem na ni zamával. Připojila se k němu a mlčky vyšli z hradu. Po cestě nemluvili, jen si užívali přítomnosti toho druhého. Venku foukal studený vítr a přinášel s sebou vůni pozdního podzimu. Stromy téměř opadaly a po tiché zamlžené zemi se pomaličku, krůček po krůčku, vkrádala zima. Chlad se jim nenápadně vtíral pod pláště a štípal je do tváří, ale nevadilo jim to.
Asi v půli cesty se Sean osmělil a jemně ji chytil za studenou ruku. Elisa ztrnula a podívala se mu do tváře. Bouře pocitů, která ji ovládla, pro ni byla bolestně neznámá, děsivá i krásná, neskutečná. Jen na ni zkoumavě hleděl. Bouře zmizela a pohltil ji strach, její tichý přítel, mlčenlivý ochránce. Vyprostila svou ruku, zastrčila ji do kapsy pláště, oči zabodla do bláta u nohou a pokračovala v cestě.
Sean jen zavrtěl hlavou a dohnal ji.
„Eliso?“ prolomil za chvíli ticho.
„Hmmm?“
„Čeho se bojíš?“ zeptal se jí tiše.
„Zklamání, bolesti, ponížení,“ podívala se mu zpříma do obličeje.
„Já tě ale nechci ponížit, ani zklamat.“ Zadíval se jí do šedých očí. Pak vztáhl ruku a jemně ji pohladil po tváři.
Přikryla jeho dlaň svojí a odtáhla ji. „Promiň, teď to nejde,“ sklopila pohled, aby si nevšiml, jak se jí zaleskly oči.
„Ještě ne,“ otočila se a pomalu vykročila dál.
Chvíli za ní hleděl a pak ji dohnal. Po zbytek cesty už nepromluvili.

Když dorazili k Prasečí hlavě, Sean jí s úsměvem podržel dveře. Oplatila mu úsměv a vešla.
Hospoda byla přeplněná. Krom čarodějky v dlouhém závoji, jakéhosi člověka se zafačovaným obličejem a dvou podivných existencí v černých kápích tam byli jen bradavičtí studenti a halasně se překřikovali.
Když k nim přistoupila, hovor ztichnul. Všichni se na ni zadívali, někteří nenávistně, jiní se strachem.
„Co tu děláš?“ zeptalo se jí neomaleně jedno ze zrzavých dvojčat.
„To sem nemůžu?“ oplatila mu stejně tvrdě.
„Frede!“okřikla ho hnědovlasá prefektka, která seděla vedle Pottera.
„Má pravdu Hermiono. Zmijozel sem nikdo nezval.“ máchl rukou maldší rudovlasý chlapec, který seděl na druhé straně.
Elisin obličej ztvrdl. Zahleděla se Potterovi zpříma do očí.
„A proč by tu jako nemohla být?“ zastal se jí Sean.
„Ona ví proč!“
„Harry!“ zarazila ho Hermiona. „To nemůžeš, jednou...“
„Ne!“ přerušil ji rázně. Hermiona se jen omluvně podívala na Elisu a sklopila pohled. Věděla, že je primuska a že hodně času tráví v knihovně. Vlasně ji nikdy neviděla se zmijozelskými, ale těžko by to dokázala Harrymu rozmluvit. Jeho nenávist vůči Zmijozelu byla pevně zakořeněná. Byla ráda, že se nechal přemluvit ke schůzce, tak to nechtěla zkazit.
Elise se zkřivil obličej zlostí a ponížením. „Tak fajn!“ prskla jen, odstrčila Seana, který stál za ní a vyběhla z hospody.
„Seane, co tě to, u Merlina, napadlo ji sem vodit?“ obořil se na něj jeho mladší bratr Justin a popadl ho za rukáv hábitu.
Ten se jen pohrdlivě ušklíbl, vyprostil se z bratrova sevření a vyběhl za Elisou. To, jak si Justin zaklepal na čelo, už neviděl.

Elisa rázně kráčela k hradu v očích měla slzy ponížení a vzteku. Mohlo ji to napadnout, že s ní takhle vyběhnou. Je hloupá husa, po těch letech udělá takovou chybu, copak se nikdy nepoučí? Nadávala si v duchu. Takle se nechat ponížit!
„Eliso, počkej!“ Sean za ní supěl, trvalo mu dlouho, než ji dohlal. Nevšimla si, že za ní vyběhl.
„Co ještě chceš?“ prskla vztekle. Otočila se k němu čelem, ruce vzteky zaťaté v pěst.
„Počkej, tohle jsem nechtěl, netušil jsem, že tě takle vypakujou,“ chrlil ze sebe udýchaně a snažil se ji chytit za ramena.
„Mohls tam s nima zůstat,“ zasyčela. Vysmekla se mu, otočila se k němu zády a znovu rázně vykročila.
„Nemohl,“ odpověděl vážně, několika dlouhými kroky ji dohnal a pevně chytil za paži, aby ji zastavil. Sekla po něm tvrdým chladným pohledem, on ale vzdoroval jejímu vzteku.
„Protože sem nechtěl,“ pomalu k ní přistoupil a hleděl jí z blízka do obličeje zkřiveného zlostí.
Nejradši by ho proklela, ale ovládla se. Jen zrychleně oddechovala.
„Jsi pro mě důležitější,“ řekl vážně.
Pak se v ní něco zlomilo a z očí jí vyhrkly slzy. Nečekal a pevně ji objal. Tušil, jak se asi cítí, a bylo mu to líto. Vyčítal si ten hloupý nápad přivést ji tam. Zabořila hlavu do jeho cestovního pláště a tiše plakala. Objímal ji a jemně ji hladil po vlasech.

Když došli do vstupní síně, Elisa Seanovi jemně stiskla ruku.
„Děkuju.“
„Není zač,“ usmál se na ni a stisk oplatil. Víc si ale nedovolil, věděl, že jí musí dát čas a dnešek se nevydařil podle plánu.
Pak se jen otočila a pomalu odcházela do sklepení.

V ložnici shodila z ramenou cestovní plášť a tiše povzdechla. Oči měla ještě opuchlé od pláče, bylo jí ale líp. Byla vděčná Seanovi, že ji v tom nenechal.
Pak se za ní ozval hurónský smích.
„Tak co, naše šmejdka se zamilovala!?“ řehtala se Sarah Swenová.
„Jóóó, do toho šmejda Finch-Fletchleyho,“ doplnila ji Mellisa Flintová a lámala se v pase smíchy.
„Óóó, mudlovskej románek. Co Eliso povíš nám jakej je?“
To už Elisa nevydržela. Dlouhé roky potlačovaného vzteku a ponížení vybuchly. Bleskově tasila hůlku a jediným prudkým mávnutím odhodila všechny tři spolužačky na zeď. Pokoj jako by vybuchl, rozlétly se všude zbytky nábytku. Zhluboka oddechovala a zírala na tu spoušť. Když se vzpamatovala, už na nic nečekala a vyběhla ven.